Zvěsti o novém filmovém trháku Barbie ve mě vyvolali dost skepticismu. Očekávala jsem další stupidní woke film, nabádající ženy, aby se formovaly do mužských rolí. Nakonec jsem byla mile překvapena.
Film reflektuje klima současného společenského prostředí. S lehkostí a vtipem ukazuje souboj dvou opačných pohlaví v imaginárním světě Barbie Land, kde zpočátku vidíme extrémní formu feminismu, která se následně promění v krutý patriarchát. Film má skvělé herecké obsazení, hudební i vizuální zpracování a přináší divákovi notnou dávku humoru. Tvůrci pracují i se současným slangem, například “Bimbo” (atraktivní, ale neinteligentní žena) a osobními dilematy, kterými se dnes většina lidí zabývá „I am (K)enough“ (hledání sebehodnoty a boj s vnitřním kritikem).
Zrod Barbie proměnil ženské role
Úvodní scéna odkazuje na Vesmírnou odyseu (film z roku 1968). Skupinu malých dívek, které si hrají s panenkami miminek, ohromí zjevení obrovské panenky Barbie v nadlidské velikosti. Její outfit (černobílé plavky) odpovídá původní verzi Barbie z roku 1959. Malé holčičky jsou ohromeny, a své současné hračky zničí.
Symbolicky tato scéna znamená bod zlomu v historii, kdy se ženy rozhodly nebýt jen pečujícími matkami a manželkami, ale vzít svůj osud do svých rukou. Ženy si vytvářejí svůj vlastní život mimo rodinu a překonávají klasické stereotypní ženské role. Už nežijí pouze pro druhé, ale budují si vlastní kariéry a plní si své sny. Nejsou podřízené mužům, naopak začínají mít navrch.
Barbie Land – patriarchát naruby
Barbie Land je na první pohled dokonalý imaginární svět, kde vládnou Barbie a muži Kenové jsou jim podřízení. Je to zrcadlový opak patriarchátu. Barbie je zde v pozici moci. Je ta, která udává pravidla a náladu komunity, a má absolutní svobodu. Může se stát čímkoli, po čem touží. V tomto světě jsou Barbie mořské panny, prezidentky, lékařky, diplomatky i soudkyně Nejvyššího soudu.
Ken je prostě jen Ken – blonďatý, usměvavý, opálený týpek, který nemá žádnou misi. Je to pouhý doplněk Barbie, bez vyššího smyslu. Nemá žádné zaměstnání a svůj čas tráví tím, že je prostě jen na pláži. Barbie Kena nepotřebuje. Je single a šťastná. Kenovo štěstí však závisí na tom, jestli má pozornost Barbie „Ken má skvělý den, jen když se na něj Barbie podívá.”
Umělý plastický ideál
Barbie symbolizuje ženský ideál. S úpadkem náboženství hledáme jiné postavy, ctnostné ideály a symboly, které můžeme následovat. Tento ideál nám má zajistit ultimátní pocit štěstí. Typické rysy tohoto ideálu, o který moderní ženy usilují, jsou – nezávislost, kontrola nad svým životem, autonomie (nepotřebuje muže), mít důležitou kariéru (prezident, astronaut, lékař,..), být za každých okolností extrémně stereotypně krásná, nikdy nezestárnout a nikdy nebýt těhotná. Barbie má vlastní mysl, žije jen pro sebe a užívá si život bez povinností. Barbie má každý den skvělý den, špatná nálada neexistuje.
Otrokem ideálu
Zdánlivě dokonalý Barbie Land je tímto drsný i pro „skutečné“ ženy. Do neoblíbené kategorie barbie, kterým se ty populární vyhýbají, patří těhotná barbie Midge a podivná, ošklivá barbie Skipper. Nerealistický plastový ideál je krutým soudcem žen – neutichající touha po dokonalosti nás zotročuje a mučí. To je důvod, proč skutečné ženy a dívky Barbie nenávidí. Ženy nenávidí jiné krásné ženy, a také nenávidí samy sebe. Nekompromisní ideál dokonalosti vytváří toxické prostředí pro ženy, je zdrojem konkurence a nenávisti mezi ženami. Činí “normální” ženy neviditelnými a nudnými, nutí nás k ponížení sebeobjektivizací a devalvuje nás na pouhý sexuální objekt.
Nejen ženy nenávidí Barbie
Muži nenávidí Barbie, protože má nad nimi příliš velkou moc. Ženská moc nad muži spočívá v jejich sexualitě. Příliš dokonalá, soběstačná a sexy žena, která muže nepotřebuje, pouze připomíná to, jak moc jsou muži postradatelní, bezmocní, a tedy bezvýznamní. Muži jsou totiž schopní udělat téměř cokoliv, aby se dostali do kalhotek krásné ženě. Ženy se toho dnes snaží využít, a tak si chirurgicky zvětšují prsa, zadky a rty, a ještě agresivněji tak útočí na mužské sexuální instinkty.
Problém je v tom, že touto záměrnou sebeobjektivizací znehodnocujeme samy sebe. O tom, že jsme si podřezaly větev pod vlastníma nohama, svědčí skutečnost, že muži online hodnotí Margot Robie (herečka ztvárňující Barbie) jako „mid“, tedy průměrně hezká, nijak výjimečně krásná. Tím, že jsme kolektivně zvyklí koukat na fotografie žen uměle vytuněných, ať už digitálním filtrem či chirurgicky, jsme normu toho, jak má běžná žena vypadat posunuli do nepřirozeného extrému. Obyčejné už nám nechutná.
Nekonečný boj o moc
Pokaždé, když někdo získá absolutní moc, někdo jiný moc ztrácí. Ken není v Barbie Landu šťastný. Cítí se nedůležitý a nemilovaný. Ve „skutečném“ světě však ochutná pocit významnosti a cítí se úžasně. Lidé ho tam respektují, a proto se rozhodne přinést patriarchát i do Barbie Landu, který je následně přejmenován na Ken Land (Kendom). Teď se role otáčejí, jak už to v tom nekonečném boji o moc bývá, a Barbie se stávají podřízenými služkami bez vlastního mozku. Byť je tenhle tanec moci stále stejný, každý z nich bojuje o něco jiného. Ken bojuje za lásku, Barbie bojuje za svobodu.
Ten, komu na vztahu záleží méně, má zákonitě větší moc. Proto často předstíráme, že nám na milované osobě nezáleží nebo si držíme ochranný odstup. Ken se chová, jako by mu Barbie byla uplně u zadku. Chce, aby byla jeho “long-term, long-distance, low commitment casual girlfriend”, neboli holka na zavolání, ke které nemá žádný závazek. Přesto že Ken svoji vztahovou investici uchovává na minimu, od Barbie očekává absolutní oddanost.
Ponaučení, které z toho vyplývá je, že ani jedno pohlaví by nemělo mít absolutní moc. Jestli chceme mít harmonické a naplňující vztahy, nesmíme se uchylovat k mocenským hrám. Ty totiž plodí pouze vítěze a poražené. To, co každý chce, je porozumění a respekt, což působí jako balzám na náš strach z vlastní bezvýznamnosti a nedostatečnosti. Pod všemi těmi vrstvami je vždycky ublížená dušička, která chce pohladit. Je to pořád dokola: “Někdo mi ublížil, tak teď budu ubližovat já.” Myslím, že je čas pro lidstvo konečně překonat tento nekonečný koloběh vzájemného ubližování si.
Paradoxní role ženy
Velmi důležitým okamžikem ve filmu je Gloriin projev, kterým se snaží dostat Barbie z existenční krize a přimět ji znovu věřit v sebe sama. Hovoří o protichůdných očekáváních, které vyplývají ze společenské role ženy. Muži (i ženy) si myslí, že ženy jsou šílené a iracionální. To, co je však skutečně šílené, jsou nároky kladené na ženy. Možná, kdyby ženy měly možnost být ženami, nemusely by být tak šílené.
Žena má být hubená, ale ne příliš hubená. Má být hezká, aby se líbila mužům, ale ne příliš hezká, aby nevzbuzovala žárlivost a závist. Musí mít peníze a být soběstačná, ale nemůže si o ně říct, protože je neslušné cokoliv požadovat. Musít být schopná šéfka, která vede lidi, ale nesmí být na zaměstnance “zlá”. Má být skvělou matkou, která dělá vše pro své děti, ale nesmí na nich lpět a neustále o nich mluvit. Má být asertivní a jít si za svým cílem, ale současně má upřednostnit přání druhých. Vždy musí být zdvořilá, milá, usměvavá, nápomocná a neobtěžovat příliš svými emocemi druhé lidi. Nesmí být sobecká, hrubá, nesmí se předvádět a vybočovat z řady.
Společenská role ženy má zkrátka horní i spodní mez, kterou žena nesmí překročit. Má žít podle toho, jak chtějí druzí. Vždy musí být dokonalá, ale pouze ve prospěch svého okolí, nikdy ne pro sebe. Ženy prostě žijí pro druhé. Jsou jako takový neviditelný lubrikant společnosti, který usnadňuje život druhým. Její odpovědností je vytvářet takové prostředí, aby se druzí cítili dobře. Její úsilí však není nikdy oceněno a všechno špatné je její vina. Absolutní odpovědnost a minimální pravomoce však znamená otroctví.
Přijetí vlastní matky osvobozuje
Konec filmu nese to nejdůležitější poselství. Scéna, kde má původní tvůrkyně Barbie, Ruth Handler, rozhovor s Barbie, představuje spojení mezi matkou a dcerou. Poznání a přijetí vlastní matky pro každou ženu znamená vysvobození z propasti sebenenávisti. Přijetím vlastní matky žena přijímá sebe sama a své ženství.
Matka chce vždy chránit svoji dceru před vším špatným. Chce pro své děti lepší život. Všechna ta negativita, omezování a kritika, kterou matky vrhají na své dcery, má mladé dívky chránit před nebezpečím světa. Když vystoupíš nad druhé, najde se někdo, kdo tě srazí zpět na zem. Nejsi-li milá a nápomocná, hrozí vyčlenění z kolektivu. Když budeš příliš hezká a sexy, je větší pravděpodobnost znásilnění nebo jiného ohrožení. Matka to ví, protože to možná už zažila. Tato ochrana je však pro člověka omezující. Dělá z ženy panenku, která žije podle druhých a pro druhé.
Stát se svobodným člověkem přináší spoustu nepříjemných a nebezpečných situací, kterým žena musí čelit. Stojí to ale za to. Člověk může být sám sebou a žít podle sebe. Barbie říká Ruth „Chci být ta, která si představuje, ne ta živoucí představa druhých.“ Chce být subjektem (svobodným člověkem), nikoliv objektem (věcí, po které druzí touží a která naplňuje potřeby druhých). Ruth následně odhalí Barbie, že tu schopnost být sama sebou, má celou tu dobu ve svém nitru. Tím Barbie dostává svolení být člověkem.
Rodina je zdroj síly
Ruth říká Barbie „zavři oči a ciť.“ Na obrazovce se objeví rychlý sestřih šťastných rodinných vzpomínek a Barbie je zahlcena emocemi. Tyto vzpomínky ji spojují s mezigeneračním dědictvím, rodinou i dětstvím. Podstata ženství a lidskosti nemá nic společného s prestižní kariérou nebo drahým oblečením. Je o duchovním spojení mezi ženami různých generací, předávání jejich nadějí a snů o lepším světě těm, které přijdou po nich. Když vezme Ruth za ruku, Barbie se stane dalším článkem v tomto nekonečném řetězu matek a dětí. Stává se člověkem.
Proměna feminismu a budoucnost
Film je vyvrcholením současného feminismu, jak ho známe, a tedy předzvěstí velké změny. Poukazuje na hluchá místa ženského empowermentu. Dnešní ženy jsou plně osvobozené a nezávislé, ale jsme šťastné? Myslím, že ne. Ženy bojovaly o autonomii po staletí. Jediným účelem žen bývalo rodit děti a starat se o manžela a další členy rodiny. Usilovali jsme o překonání tohoto omezujícího stereotypu. Chtěly jsme být víc než nádoba na děti. Podařilo se nám to, máme vše o co jsme usilovaly. Na cestě za svobodou jsme však ztratili něco velmi cenného – autentickou ženskost.
Potlačením ženskosti sice získáváme asertivitu a nezávislost, nicméně naši přirozenou tendenci pečovat o druhé vnímáme jako cosi nežádoucího, ohrožujícího a omezujícího. Děti jsou břemeno. Navazování intimních vztahů s muži je teď problém. Idealizovaná nezávislost znamená, že nemůžeme na nikom záviset. Jsme osamělé a zavalené povinnostmi. Uvěznily jsme samy sebe umělým ideálem ženskosti, který nám paradoxně nedovoluje být ženami.
Věřím, že je před námi nová forma feminismu, která dovolí ženám být ženami a necítit se za to špatně. Čeká nás lepší budoucnost, navracející se k tradičním hodnotám jako je rodina, mateřství a naplňující vztahy. Skutečná svoboda totiž nespočívá v získání moci nad jinými, ale ve schopnosti umožnit sama sobě být tím, kým skutečně jsem. Film Barbie učí ženy, že klíčem k úspěchu je přijetí sebe sama a současně i přijetí ostatních žen. Vytvořme si hezké prostředí, kde si ženy nepodkopávají nohy, ale naopak se podporují!