Tuto otázku si kladu už nějakou dobu. Většinou přichází, když jsem na nějaké výstavě nebo podobné kulturní akci. Proč jsou někteří umělci slavní, i když se mi jejich tvorba nelíbí a naopak? Jak mám poznat, jestli se ten obraz/text/film bude líbit většině publika? Podle čeho lidé soudí, že je tvorba dobrá nebo ne?
Existuje mnoho druhů umění, od hudebního, přes vizuální, divadelní až po architekturu. Za umění můžeme považovat asi cokoliv, co je výsledkem lidského projevu tvořivosti. Je to hravost, radost, je to dar. Umění je forma sebevyjádření. Smyslem je prezentovat své myšlenky, názory a hodnoty. Umění je také prostředek komunikace, například kniha může sdělit nějaké poselství. Umění a kultura tvoří společnost a ovlivňuje její směřování.
Umění je subjektivní a nedůležité.
Kvůli tomu, že se jedná o sebevyjádření a projev své individuality, je umění tak různorodé. Každý máme v hlavě vlastní vesmír, a proto nejen tvorba, ale i vnímání publika je vysoce subjektivní. Nedůležitost umění vnímám z hlediska základních potřeb pro přežití. Obrazy, knihy, fotky, film, hudba atd., těch se nenajíme. Spousta jiných zaměstnání je důležitějších, než tvorba umění. Například zemědělci, policisté, hasiči, doktoři, švadleny atd.
Pro vysvětlení otázky: “Co dělá umění dobrým uměním?” jsem si stanovila tři kritéria:
- emoční prázdnota publika,
- ztotožnění se s vyjadřovanou myšlenkou,
- náročnost na představivost publika.
Žijeme v době přebytku a konzumu.
Dnešní doba se dá charakterizovat tím, že lidé jsou velmi dobře materiálně zabezpečení. S tím je ale spojená vysoká pracovní zátěž a často nudné a stereotypní zaměstnání. Dalším rysem je také zatěžování levé mozkové hemisféry (analytika, racionalita, rozum, orientace na cíl, zisky, atd.), vysoké životní tempo a povrchní instantní vztahy atd.
Lidé jsou emočně prázdní a mají potřebu někde ty emoce získat. Když jdete do kina na film, přenesete se do jiné reality. Přestanete na okamžik vnímat svůj život a celé vědomí se přenese do dění toho filmu. Mozek nevidí rozdíl mezi realitou a představou. Proto cítíme emoce (strach, úžas, lásku, napětí), když se díváme na film nebo posloucháme hudbu atd. Pro člověka jsou samozřejmě příjemnější emoce pozitivní než ty negativní. Z tohoto důvodu budou vtipná a zábavná díla hodnocena lépe. Lepší ohlasy získají díla, která vyvolávají větší emoce, a díla které vyvolávají spíše pozitivní emoce než negativní.
Pokud se tvorba týká něčeho, v čem se člověk tzv. vidí, tak ho ta věc zaujme.
Další kritérium je schopnost lidí ztotožnit se s poselstvím, které umění vyjadřuje. Čas od času se setkám s názorem, že by lidé chtěli nějakého tvůrce za svého lídra. Například, když Tomáš Klus vydal singl Pánubohudooken, kde vyjadřuje své znechucení českou politickou scénou, spousta lidí chtěla, aby kandidoval na prezidenta. Ve své podstatě je to nesmysl, protože Klus je tvůrce a ne politik. Jsem si jistá, že by takovou práci určitě dělat nechtěl a kdyby ano, přijetím té role by musel změnit svoji osobnost. Jde tu ale o to, že vyjádřil svůj pocit a názor na českou politiku a spousta posluchačů se s tím ztotožnila.
Společnost je orientovaná na spotřebu.
Občas zaznamenám omezení představivosti a kreativity konzumní společnosti, právě kvůli orientaci myšlení na spotřebu. Zejména abstraktní vizuální umění je hodně o představivosti, o působení barev a kompoziční vyrovnanosti. Pokud konzumní jedinec nevidí na obrazu něco konkrétního, cítí se zmatený a nedokáže posoudit, jestli se mu to líbí nebo ne, protože si prostě nedokáže představit o čem ten obraz vlastně je. Necítí energii a emoci toho díla. Konzumní společnost abstrakcí moc nenadchneš. Čím bude dílo náročnější na představivost, tím menší počet lidí nadchne.
Art is not about impression but about expression.
Hodnocení umění je velmi subjektivní a záleží na tom, kdo ho hodnotí. Nemyslím si, že existuje něco jako dobré a špatné umění. Každý si tam najde to své. Jak jsem však psala na začátku, je to forma sebevyjádření, a proto by pro tvůrce nemělo být stěžejní hodnocení publikem, ale samotná radost z procesu tvorby.
