Dnes jsem se účastnila akce “Prolomit ticho” bojující proti klimatickým změnám. Cítila jsem pohledy a emoce lidí. Někteří mě soudili a nechápali. Někteří se cítili ohroženi. Já však cítím neobyčejnou vděčnost za to, že jsem mohla lidem ukázat, co mě trápí.
Je to probíhající klimatická změna a strach, že ztratíme svět, jak ho známe. Obavy ani nenávist nejsou třeba. To jediné, co si přeji, je, aby se lidé zajímali o něco víc, než jak vydělat co nejvíc peněz, co si koupí na sebe nebo co budou mít k večeři. Aby projevování lidskosti byl nový standard a aby lidé nebyli souzeni za svůj odlišný názor a nebáli se komunikovat. Doufám, že bude moje narozeninové přání vyslyšeno.
Těší mě, spojit se s lidmi, kteří to cítí jako já. Cítit se mezi svýma. Cítit se podporovaná. Vycházíme do ulic města Brna na náši první akci “Prolomit ticho” v rámci organizace Extinction Rebellion bojovat proti změnám klimatu. Jsme celí v černém, máme zalepené pusy černou páskou a cedule s nápisy “Klimatická nouze”.
Tvoříme formaci na Svoboďáku a já sleduji reakce lidí a snažím se ustát ty odsuzující pohledy.
Někteří chodí kolem a tváří se, jakoby nic. Někteří si vesele pokračují v nákupu a někteří pohoršeně vykřikují. Z některých cítím strach a pocit ohrožení. Bojí se, že jim něco sebereme. Bojí se o svůj komfort. Paradoxně v ohrožení jsou, ale to, co je ohrožuje, nejsme my. Projde kolem starší paní a naštvaně na mě křičí: “Proč raději nejdete sadit stromy?”, přitom vůbec neví, kdo jsem a kolik rostlin už jsem zasadila. Projdou další lidé a slyším něco ve smyslu “Co to je za sektu?”, “Psychopati!”, “Ježíši, zase jacísi aktivisti!”. Nemají ani ponětí o tom, kolik bolesti mi způsobují. Někteří lidé si nás pobaveně natáčí na mobil. Někteří nechápavě civí.
Po ukončení formace sundáme pásky z pusy a jdeme mezi lidi. Když se k někomu blížím, cítím, že se mi chce vyhnout a nechce se mnou mluvit. Podávám vizitku slečně, která chvíli dělá, že mě nevidí, ale pak si ji vezme.
Vstupujeme do Vaňkovky a tvoříme formaci kolem fontány. Celé se to opakuje.
Lidé nechápavě civí, natáčí si nás na mobil, ale hlavně si drží odstup a jdou nám z cesty. Stojím tam, srdce mi bije, ale snažím se to vydržet. Pohledy desítek lidí, kteří mě soudí a kteří mě nechápou. Lidi, kteří jsou spokojeni ve své bublině. Spokojení s konzumním životem, který je pořád ještě uspokojuje. Mám pocit, že jsem kdysi dávno byla na jejich místě, ale že jsem tu bublinu už přerostla. Cítím, že to jak svět funguje dnes, není dlouhodobě udržitelné. Slyším Matku přírodu brečet a naříkat. Nakonec jsme asi po necelých dvou minutách z budovy vykázání ochrankou.
Celá situace je velmi ironická.
Člověk sice dokáže doletět na Měsíc, ale potřebuje výživového poradce a trénéra, protože potřebuje poradit, jak jíst a jak cvičit. Člověk považující sám sebe za nejchytřejšího tvora na Zemi a zároveň jediným tvorem, který vědomě ničí sám sebe. Která žába otráví svůj vlastní rybník?
